Ernest Hemingway - Svět je krásný a stojí za to o něj bojovat.

29. června 2011 v 13:51 | Monii |  *Moje kecy*
Jako, sice jsem psala, že ta naše třída je skvělá a nějak nechci odtamtud odejít, ale někdy je to přece jenom lepší. Sblížili jsme se ještě více a to je na tom to nejsmutnější. Je konec a my k sobě konečně dovedeme řeč, za těch 9 let...


No, nebudu vážně smutnit. Myslím, že kdo chce, tak se spolu sejde a kdo ne, bude mít prostě smůlu. Bavila jsem se o tom i s Majky. Když jsme odjížděly z tábora, po čtrnácti dnech, bylo nám neuvěřitelně smutno, po cizích lidech, a teď nám to je úplně volné, máme z toho skoro radost. No dobře, možná už to u mě začíná, kdy už si pomalu začínám uvědomovat, odkud odcházím a když poslouchám všechny písničky, které nám zazněly v prezentaci, začíná mi být asi tak nějak smutno. Tak je to ale u mě vždycky, uvědomím si něco, až, když už je u všeho konec. No bože, teď to píšu jako dopis na rozloučenou, nebo bůh ví co, ale já si nemůžu pomoct, nějak to jde ze mě samo. Teď si čtu ten článek znovu. Já jsem vážně zajímavý člověk. Tak na začátku píšu, že mi to je jedno a kdo chce, tak se spolu sejde a pak najednou obrat, a chci zpátky. Já vím no. Čeká to každého, ale když se nad tím zamyslím, je mi to i líto, že když je konec, tak se všichni spolu začínáme bavit. Nevím, co jsme si uvědomovali dříve, když jsme se bavili po skupinkách nebo po dvojicích. Vážně škoda, že jsme si neuvědomili dříve, co každý pro druhého znamenáme a nezačali jsme spolu komunikovat lépe už o hodně dříve a ne týden před koncem.

Ale jestli budu zítra brečet? Ne, to u mě opravdu nečekejte. Nejde mi o to vysvědčení, o nic mi nejde a jsem úplně v pohodě, horší to bude, až budu odcházet ze třídy, podívám se na portét Klause, který je převěšený někde jinde, na lišty vzadu, které kluci rozbili, pak je tam nějakým zázrakem přišroubovali zpět a další den tam byly úplně nové, totálně zničenou židli u katedry, na parapet, kde sedíme denodenně i na skříňky, po kterých jsme ne jenom seděli. Taky, když se pak podívám na tabuli, kde jsem se podepisovala několikanásobně a mazala ji vždy s trpělivostí, když jsem měla službu a přiletěla tam nějaká mandarinka, banán nebo mokrý ubrousek. Bude mi chybět i to společné chození s Markétou po schodech nahoru a nekončící nadávání, že je to strašně vysoko a že na to (slušně řečeno) kašleme. Budou mi chybět i ty hlášky, když naše škola má tři patra a když jsme včera čekali, až naše třída může na rozlučku vejít do sálu (ve třetím patře), projel se jeden kluk z naší třídy výtahem (vlastně ho tam někdo žduchnul), pak jel nahoru a jel strašně dlouho, tak někdo řekl, že jel do čtvrtého patra.

Tohle píšu automaticky, nebude mi chybět matikářka, to v žádném případě. Ale jinak je naše škola ráj, to se musí uznat. No, naše. Pak už to nebude ani "moje" škole. Pak to bude prostě základka, budova, na kterou budu myslet často, protože mě připravila do života, i když všechno potřebné pro život jsem se naučila ve školce. Neskutečně mi bude chybět to chození pro Majky o půl osmé, kdy na ni vždy čekám, než si nalije vodu z kohoutku do flašky a vezme si všechno potřebné do školy. Naší školy. Zítra to bude naposledy, kdy pro ni půjdu a půjdeme "spolu do naší školy". Když se nad tím zamyslím, už neplatí ty optimistické kecy, které jsem psala na začátku článku. Chci chodit do té samé školy, s těmi samými lidmi a všechno, aby takhle bylo do... napořád.

Možná je tohle emotivně naplněný článek, možná jste jej nepřečetli až do konce, ale až si budu říkat "ještě že už jsem z té základky vypadla", přečtu si tenhle hodně zdlouhavý článek, vzpomenu si, že jsem u toho nějakou tu slzu uronila a budu vědět, že do "naší školy" jsem vždy patřila a věděla jsem, že se tam najde aspoň vždy jeden člověk, na kterého se budu těšit a který mě vyslechne, když se budu potřebovat vyzpovídat. Bude mi to strašně chybět, ale to už omílám pořád dokola. Připadám si, jako by končil život, i když teprve začíná, ale ty pravé lidi jsem potkala právě tam. V naší třídě, která je naprosto neobyčejná a navždy se zapíše do dějin "mojí" školy...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 infinite-thought infinite-thought | 29. června 2011 v 15:31 | Reagovat

ako si napísala, kto chce, budete sa stretávať aj ďalej :) a spoznáš kopu nových ľudí :) no základka je vždy základka, ten základ života

2 MisS°C MisS°C | Web | 29. června 2011 v 16:08 | Reagovat

Kdo by nebral :(:D.. No jasně co bych pro tebee neudělala. :D Musíš zkoumat všechno.. :D však jo! :D víš jak rychle to uteče? :( chjo..:(( .. jinak krásný dizáájn♥

3 Jarlii~ Jarlii~ | Web | 29. června 2011 v 17:00 | Reagovat

zajímavej článek ale.. prej no teď to píšu jako dopis na rozhloučenou :D
ale jinak fakt krásnej článek, uplně mě to dojalo chápeš :D.. já to nějak moc neprožívám, jakože bych kvůli tomu měla depky, ale mrzí mě to, i když vim že mě to posune dál, a asi bych to neměnila, a tenhle komentář vůbec nechápu,promiň:D

4 Kris Kris | Web | 29. června 2011 v 18:12 | Reagovat

Napsala jsi to moc pěkně. Jen pořád nechápu, proč ti bude chybět tabule, na kterou se hází mandarinky :D Základka tě brzo přestane trápit, o prázdninách budou důležitější věci a pak už si ve víru nových povinností ani nevzpomeneš :D Jak říkáš, s ostatníma se můžeš stýkat pořád.

Děkuju, a to jsem se prostě jenom sehnula a cvak :-D
Já klidně sedím na zadku, ale nemrhám časem :D To nikdy :-D :-D
Bezva! Budu se snažit nedávat najevo svoje nadšení :D

5 Das Das | 30. června 2011 v 10:19 | Reagovat

tjn. :D
pěknej novej lay. :))

6 Kate Kate | Web | 30. června 2011 v 11:55 | Reagovat

Vím jak se cítíš, fakt. Byla jsem nadšená, když jsem ze sedmé třídy vychízela s tím, že už se tam nikdy nevrátím. Ale potom to na mě dopadlo, ten tíživý pocit, že některé už možná nikdy neuvidím, ikdyž jsme se moc nemuseli, vždyť to byli v podsatě lidi, se kterými jsem se stýkala po příbuzných nejvíc. Sedm let a co to se mnou udělalo. A teď, když jsem dneska čekala s holkama na trolejbus. Uvědomila jsem si (sice už to píšu možná po několikáté, ale to je jedno), že příští rok jsem teoreticky v deváté třídě. A, že dky tomu, že jsem odešla ze základky nikdy neprožiju to emotivní rkásné loučení deváťáků. Tady to je prostě jen další rok na gymplu, jen ubohá kvarta, a co, jde se do kvinty a nikdo se ničemu nebude divit. Nikdo neřekne, páni, tak ty už jsi teď na střední, nikdo neřekne nic, protože je to jen další rok k maturitě. Kvůli tomu je mi vážně líto, že jsem odešla, vždycky jsem se strašně těšila na to, jak si obejdeme to kolečko ve škole, všichni nám budou tleskat a mi budeme brečet. Jak ještě pár dní před tím budeme všechny pomalovávat barevnýma fixama, podepisovat se a převlíkat se do různejch kostýmů. A teď, teď to neprožiju, to na co jsem čekala celý svůj pobyt na základce, je mi nakonec odepřeno. A můžu si za to samozřejmě sama, když jsem byla tak blbá, že jsem mermomocí chtěla odejít, jen kvůli tomu, že jsem přestala vycházet s jednou holkou. Tehdy jsem asi nepomyslela na to, jak velký rozhodnutí dělám. Co když mě ani nepozvou na rozlučák, nebo aspoň na slučák? S některýma se sice vídám, ale .. achjo. Chci se s nima znovu vidět, chci aby mě na ten slučák pozvali, společně se všemi, kteří odešli. Rozlučák je jejich, tam nemám co dělat, protože já se měla rozloučit už dávno, ale ten slučák. Achjo.

To jsem asi přehnala, s tou délkou. Nějak jsem zapomněla na to, že ty odcházíš z devítky a né, že tohle je článek, kde si můžu vylívat srdce :D Promiň, jen jsem tím chtěla říct, že prostě vím jak se cítíš. A doufám, že se budete scházet všichni ;D

7 Tom Tom | 30. června 2011 v 14:33 | Reagovat

Doporučuji http://www.mp3stahuj.cz je tam plno nových mp3 zdarma ke stažení, videoklipy, legčační videa, hlášky a další. Super web:)

8 Nessie Nessie | Web | 30. června 2011 v 18:15 | Reagovat

Přeju Ti krásné prázdniny! pořádně si je užij! :)*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama